Niall Horan (Dare To Dream - 1. část)

13. listopadu 2013 v 18:14 | Lucie |  Dare To dream

KLUK Z MALOMĚSTA

Vyrůstal jsem v maloměstě jménem Mullingar, které se nachází ve středu Irska. Žije tu okolo 35 tisíc lidí. Žil jsem v centru města, ale v mých čtyřech letech jsme se odstěhovali do komplexu, který byl spíše mimo město. Moje nejstarší vzpomínka bude asi navštívení New Yorku o prázdninách. Jel jsem sem za tetou. To mi byly asi čtyři. Taky si pamatuji, jak jsem jezdíval po celé ulici na dětském traktoru - nežilo tu moc dětí mého věku. Většinou jsem tak trávil čas sám s mým bratrem a jeho kamarády. Taky si vzpomínám, jak jsem bratrovi rozbil hlavu tenisovou pálkou!

Mí rodiče se v mých pěti rozvedli a na chvíli jsme já i brácha žili s mámou. Pak jsme se pár let střídali mezi domovy rodičů. Nakonec jsem zůstal bydlet s tátou. Ten žil ve městě, takže jsem tu měl více přátel a ohledně školy a dalších věcí to bylo prostě lepší. Vždycky jsem byl na svůj věk příliš malý - pravděpodobně pořád jsem - ale díky bohu mě nikdo ve škole nešikanoval, protože jsem se s každým bavil. Vždycky jsem byl pro zábavu a blbnutí, takže jsem s ostatními dětmi vycházel hodně dobře.

Doslova jsem nesnášel první den ve škole. Máma mě tu vysadila a já začal brečet hned, jak odjela. Nechtěl jsem tu prostě být. Bylo mi jen pět a mí kamarádi byli na jiných školách. Hodně jsem se bál být tu sám. Brzy jsem si ale zvyknul a začal mít školu rád. Byl jsem ti celou dobu spokojen se vším - až na dělání domácích úkolů, což jsem nenáviděl. A taky to učení, kterému jsem se moc nevěnoval.

Už odmala jsem se zajímal o hudbu. Ve škole jsme hrávali na flétnu. S tím jsem začal v mých pěti nebo šesti a od té doby se v tom neustále zlepšoval. Na školních vánočních besídkách jsem na základní škole zpíval koledy. Moje učitelka zpěvu - paní Caulfield - mi řekla, že bych měl zkusit městský sbor. To mi bylo asi osm.

Celá má rodina si pamatuje, že jsem si neustále něco zpíval. Každé léto přijela teta z Ameriky a jeli jsme do Gatway na západ Irska. Jednou jsem si při cestě tam v autě zpíval Garth Brooks. Teta mi pak řekla, že si celou dobu myslela, že bylo zapnuté rádio. Přesně to samé se stalo Michaelovi Bubblému s jeho tátou. Jednou zpíval v autě "White Christmas" a tak jeho táta zjistil, že umí zpívat. Je pro mě velkým hrdinou, takže se mi líbí ten fakt, že máme podobný příběh. Teta mi řekla, že od té doby věděla, že budu slavný. Tvrdila to po celou tu dobu, co jsem vyrůstal. Nikdy jsem nad tím ale nepřemýšlel.

Ve svých dvanácti jsem začal hrát na kytaru. O rok později jsem zpíval na talentové soutěži "The Man Who Can't Be Moved" od "The Script". Doprovázel mě na kytaru můj kámoš Kieron. I když nešlo o soutěž, tak jsem měl dobrý ohlas u místních novin. Někdo z jejich novin tady totiž byl a fotil. To mi dodalo odvahu udělat něco většího. Po tomto jsem se tedy zúčastnil místní malé soutěže - znovu s Kieronem - a zazpíval "With You" od "Chrise Browna." Soutěž jsem vyhrál. To bylo úžasné. Donutilo mě to zamyslet se nad tím, že ve zpěvu asi nebudu až tak špatný.

Také jsem se objevil u Lloyda Danielse - ten se zúčastnil X Factoru v roce 2009 - na jeho malé hudební akci "The Academy." Řekl jsem, že se chystám taky přihlásit, ale vypadal, jakoby ho to nezajímalo. Později jsem ho během našich finálových kol potkal. Pamatoval si mě a řekl mi: "Vidíš, říkal jsem ti, ať do toho jdeš." Ale vlastně mi tehdy nic neřekl!

V listopadu jsem se zúčastnil místní show "Stars In Their Eyes." Bylo to těsně před přihlášením se do X Factoru. Zpíval jsem "I'm Yours" od "Jasona Mraze." Byla to hodně slabá volba, jak by Simon řekl. Ale já si to užil. Opravdu se mi to povedlo a tisk mě opět chválil. Určitě to byla užitečná zkušenost do budoucnosti.

Ve škole jsem bojoval s matikou, ale byl jsem dobrý ve francouzštině. Měli jsme tu velké hřiště, kde jsem pořád sportoval. To mi zabralo spoustu času. I když jsem nebyl tak úplně akademik, tak si myslím, že jsem byl chytrý. Pravda ale je, že jsem se často flákal. Myslel jsem, že škola byla jen o užívání si a dělání ze sebe vola.

Vzpomínám si na svou hodinu zeměpisu první den na střední. Všichni mí přátelé byli dáni do jiných tříd a já se zase cítil jako na začátku. Nikoho jsem tu neznal. Jednou si za mnou sedící kluk (Nicky) prdl a já dostal záchvat smíchu a tak jsme se spřátelili. (HA HA - tahle zmínka ho potěší!) Od té doby jsme nejlepšími přáteli. Sedávali jsme spolu vzadu ve třídě a zpívali tradiční irské písně. Dost často jsme tak štvali učitele. Vždycky jsme se navzájem rozesmávali. Do vážných problémů jsem se nikdy nedostal. Jen jednou, kdy jsme šli za školu, a někdo nás viděl. Všichni jsme za to dostali pořádně vynadáno!

Během školy jsem si se známkami vedl dobře. Učitelé mi vždy říkali, že v sobě mám velký potenciál. Jenže já byl natolik zaneprázdněn bavením se a hraním fotbalu s kámoši, než abych se zabýval pracováním na sobě samém. Jeden učitel mé mámě řekl, že ve třídě jsem vždy ve svém vlastním světě.

V mých 11 nebo 12 jsem si nechal vzadu na hlavě vyholit písmeno "V." Po stranách hlavy jsem si nechal narůst delší vlasy. Doma jsem si nedávno prohlížel fotky a musím říct, že to na mě vypadalo příšerně! Myslím, že každý má takové trapné fotky z mládí, ale některé z těch mých byli doslova hrozné. Rád bych viděl fotky z mládí i ostatních kluků ze skupiny.

Když jsem byl hodně malý, tak jsem se vždy zajímal o popovou hudbu. Měl jsem rád Westlife. Chodil jsem na jejich koncerty. Bylo tak úžasné se s nimi všemi setkat a bavit se během X Factoru. Jsou to skvělí chlapíci a přesně takoví, jaké jsem je očekával. Všichni byli zdvořilí a nohami při zemi. Musí to být ta typická Irská věc!

Jako malý jsem ve škole nikdy nechodil s žádnou dívkou. Nedávalo mi prostě smysl vázat se v deseti letech nebo tak. V každém případě jsem ohledně téhle věci byl stydlivý. Svůj první polibek jsem měl v 11. Úplně jsem ho ale v mé mysli zablokoval, protože byl příšernej. Ani si nejsem jistý, jestli se to vůbec dá považovat za polibek.

Chodil jsem s dívkou, když mi bylo 13. Moc dlouho nám to ale nevydrželo. Od té doby jsem s žádnou ani moc nechodil. Ještě nikdy jsem nebyl ve vážném vztahu. Určitě bych si ale rád s nějakou vyšel, pokud by to byla ta pravá.

Mám jen jednoho sourozence a to bratra. Gregovi je teď 24 a pracuje v místním obchodě blízko našeho domu. Během dospívání jsme se navzájem nenáviděli. V té době jsem ho měl za otravného staršího bratra. On si zas myslel, že já jsem zase tím otravným mladším. Nesnášel jsem ho už když se na mě jen podíval. Často jsme se spolu prali. To nebylo moc super, protože byl o hodně starší a větší.

Vždycky jsem se snažil chovat jako velkej chlap a trávil čas s jeho kamarády. To se nelíbilo jemu. V mých 13 on vyšel školu a začal pracovat. Oba dva jsme vyrostli a začali spolu vycházet. Teď se máme navzájem hodně rádi. Jsme přátelé stejně tak jako bratři.

NOVÉ ZAČÁTKY

Zrovna jsem začal dokončovat studium na St. Mary CBS škole, když jsem se do X Factoru přihlásil. V plánu bylo jít na výšku a studovat Audio inženýrství. Ten se ale samozřejmě změnil, když jsem prošel celou soutěží až do finálových živých vystoupení. V tu chvíli se všechno pozastavilo. Překvapivě mi to bylo jedno.

Vždycky jsem chtěl X Factor zkusit - asi tak jako každý v zemi, kdo rád zpíval. Mým cílem bylo stát se umělcem a být za svou hudbu respektován. Párkrát mě srovnávali s Justinem Biebrem. Na to si ani nemůžu stěžovat.

V létě jsme byli na hotele v Londýně a bylo tu dalších 200 účastníků. Celkem vtipný. Samozřejmě nejlepší moment byl na konci, kdy jsme byli dáni do skupiny.

Opravdu jsme se těšili a před návratem domů jsme si všichni vyměnili čísla. Rozhodli jsme se začít spolu zkoušet a navzájem se poznat než pojedeme do Judges Houses. Jinak bychom neměli vůbec šanci postoupit.

Všichni jsme se dohodli strávit čas v domě Harryho nevlastního otce. Přestěhovali jsme se tak do bungalovu na zahradě. Pro nás pět byl ale celkem malý. Byla tu totiž jen jedna ložnice. Ta byla ale nedávno přestavěna, takže vypadala hezky. Přespávali jsme buď na pohovkách, nebo nafukovacích matracích. Byl to skvěle strávený čas k upevňování vztahů. Pro mě je to zatím nejlepší zkušenost ve skupině. Tady to totiž všechno pro nás začalo. Na zahradě jsme hrávali fotbal a dělali blbosti. Pořád jsme si říkali, že druhý den už vstaneme a začneme zkoušet, ale namísto toho jsme vstali ve 12 a dívali se na televizi. Pořád to ale probíhalo dobře. Měli jsme tak šanci poznat se pořádně navzájem než spolu začneme pracovat doopravdy. Nakonec to vše šlo tak nějak přirozeně - všichni jsme si rozuměli a stali se skvělými přáteli.

Celou dobu jsme se skvěle bavili. Chodili jsme do místních hospůdek, dali si tu oběd a pak si dali zmrzlinu na místní farmě. Prošli jsme v té době spoustu mílí. Bylo to prostě v pohodě.

Jednou, když jsme večer seděli u ohně, jsme z pole uslyšeli takový nářek. Bylo tam černo a v té dálce jsme nic neviděli. Liam se najednou zničehonic proměnil v Supermana. Zayn šel dovnitř a vrátil se s tyčí omotanou hadrem, abychom ji mohli použít jako louč, - bylo to jak ve Statečným srdci! - a pak zamířili tím směrem, odkud šel ten zvuk. Snažili jsme se najít tu osobu, která na nás tak řvala. Náš hrdina přelezl plot a uviděl obrovského koně běžet přímo na něj. Okamžitě nám došlo, že Liam nebude až zas tak statečný za jakého jsme ho měli! Vracel se k nám a přeskočil ten plot tak rychle jak jen mohl. Všichni jsme se váleli smíchy na zemi.

Upřímně jsme ale trochu něco zkoušeli. S Liamem jsem hrál na kytaru a zkoušeli jsme písně jako "Crawl" od "Chrise Browna", "She's The One" od Robbieho Williamse a "Fix You" od Coldplay. Zpívali jsme je společně tak, jak to naše zkušenosti se zpěvem dovolovaly.

Neměli jsme ani ponětí o tom, co vlastně děláme. Doslova jsme tak odjeli do Marbelly s doufáním v to nejlepší. Neměli jsme páru, co budeme dělat. Španělsko nám dalo víc času poznat se víc a zjistit, jak se lidé v různých situacích chovají. Všechno jsme brali hodně vážně, ale také si hlídali, abychom se bavili. Chtěli jsme z toho vytěžit co nejvíc. Byli jsme asi tou nejhlučnější skupinou tady - pokaždé nám ostatní říkali, ať jsme konečně zticha!

V den vyhlašování postupů každý vstal brzo ráno. Atmosféra byla neuvěřitelně napjatá. Svůj osud jsme se až do večera nedozvěděli. Celý den jsme si tak s kluky povídali a řešili, jak jsme si asi vedli. Taky jsme se snažili navzájem rozesmát, abychom na to tak pořád nemysleli.

Simon nám při utvoření naší skupiny řekl, že nám věnuje svůj čas a očekává hodně nazpátek. Takže jsme to nedělali jen pro sebe, ale cítili jsme, že něco dlužíme i jemu. Dal nám další šanci a my mu potřebovali dokázat, že udělal správné rozhodnutí a že ten risk stál za to. (Snad to zatím splňujeme!)

Stát tady a čekat na verdikt bylo tou nejdelší dobou mého života. Uslyšet pouhé Ano by všechno změnilo. Myslí jsem se neustále vracel k tomu vystoupení - přehrával jsem si ho v hlavě a přemýšlel nad tím, co jsme mohli udělat lépe. Je těžké něco Simonovi vyčíst z tváře, takže to mohlo dopadnout jakkoliv. Chtělo se mi skákat deset metrů do vzduchu, když nám řekl, že jsme postoupili dál.

První věcí, kterou jsme po postupu udělali, bylo - krom objímání se navzájem - zavolání našim rodičům. Byli jsme radostí mimo, ale snažili se to cestou domů nedávat moc najevo, protože v letadle cestoval každý soutěžící. I ti, kteří nepostoupili.

Letěl jsem do Londýna a pak do Dublinu. Bylo nám povoleno říct to své rodině, ale nikomu jinému ne. Najednou se to ale nějak dostalo na internet. Lidé se mě na to ptali a já neustále opakoval: "Musíte prostě čekat a sledovat soutěž."

Měl jsem volno asi dva nebo tři týdny, než jsme se odstěhovali do domu soutěžících. Byl to divný pocit všechno si sbalit a odejít. I tak jsem se nemohl odstěhování se do Londýna dočkat. Vzal jsem si sebou celý svůj život, protože jsem nevěděl, na jak dlouho dobu budu pryč! Můj pokoj byl při mém odchodu kompletně prázdný.

Po příjezdu do Londýna jsme byli na pár dní ubytováni v hotelu. Dům totiž ještě musel být dokončen. Pak jsme se sem přestěhovali. Když jsem uviděl náš pokoj, napadlo mě, jak se sem všichni vlezem. Jsem čistotný člověk a nemám rád nepořádek, nebo když nejsou mé věci na svém místě. Jenže Louis je ten nejnepořádnější člověk, kterého znám. Prostě všechno nechá hozený na podlaze. Často to po něm pak musím uklízet. (Při pohledu zpátky přemýšlím, proč jsem to vlastně dělal!)

Náš pokoj na tom byl tak špatně, že ho jednou Esther z Belle Amie uklidila, když jsme byli pryč. Vypadal totiž hrůzostrašně. Po jejím skončení byl úplně čistý, ale nezůstal takový na dlouho.

Nejlepší celebritou, kterou jsem při show potkal, byl bez pochyby Michael Bubblé. Jsem jeho obrovským fanouškem. Dokonce jsem se objevil i v jeho dokumentu. To je pro mě nezapomenutelný zážitek. On je úplný génius. Když se doslechl, že jsem jeho fanoušek, tak za mnou přišel a představil se mi. Úplně jsem vyšiloval. Někdy lidi tvrdí, že je špatné potkat vaše idoly, ale v mém případě to neplatí - byl hrozně super!

Úplně normálně a bez problémů se s ním dalo bavit. Tak jsem mu řekl: "Utratil jsem 200 liber za lístky na tvůj koncert v Dublinu, ale nemohl jsem je kvůli X Factoru použít." Řekl mi: "Ale chlape, kdykoli budeš mít zájem, tak mi dej vědět a já ti lístky obstarám." Já se ale otočil a odpověděl mu: "Ne Michaeli, chci prostě zpátky těch 200 liber!" Začal se smát a pak jsem se objevil na jeho hlasové zkoušce, takže jsem ho asi zas tak neurazil.

Katy Perry si mě pamatovala z mého konkurzu, což bylo hezké. Během soutěže jsme se taky dost nasmáli s Cher. S Louim si ze sebe vždycky dělali srandu a jí se to líbilo. Dokázala vtip mířený na ni přijmout a vrátit ho zpátky. Je jako každá normální holka z vašeho okolí, ale stokrát krásnější.

VÁNOČNÍ ŠÍLENSTVÍ

Z domu X Factoru jsme se odstěhovali ráno po finále. Panovala tu divná atmosféra. Náš pokoj byl jeden velký bordel. Všude byly poházené věci. Museli jsme za hodinu nacpat do kufrů všechny věci, co jsme za ty měsíce nasbírali! Venku nás čekaly dodávky Mercedes a já si říkal: "Tohle je ten život! Na to bych si dokázal zvyknout."

Zamířili jsme do západního Londýna a přihlásili se na hotel. Pak jsme měli schůzku s vedením, abychom zjistili, co nás v budoucnu čeká. Slyšeli jsme par úžasných plánů a už se nemohli dočkat, až s nimi začneme. Tu noc jsme měli zakončovací párty. Byla to skvělá zábava. Museli jsme ale druhý den stávat v pět ráno, takže jsme nijak neblbli.
Měli jsme pár vystoupení a čtyři dny před vánocemi jsem navštívil doma rodinu. Hodně jsem toho propsal a úplně si doma odpočinul. Neměl jsem předtím čas nakoupit dárky na vánoce, tak jsem to musel udělat teď doma. Lidé mě neustále na ulici zastavovali a gratulovali mi. Po celém místě visely plakáty s nápisy "Hodně Štěstí Nialle," a "Hodně Štěstí One Direction." Bylo to hodně neuvěřitelné.

Nějakým způsobem to byly divné vánoce. Jakoby to ani vánoce nebyly, protože jsem díky své práci zmeškal veškeré přípravy na ně. V jejich den jsem vstával až v 11 dopoledne, což se mi nikdy předtím nestalo. Vždycky stávám mezi prvními. Rodina i přátelé se ke mně chovali pořád stejně. Dostal jsem takové dárky, jaké jsem vždy normálně dostával. Byl jsem vděčný za to být doma, protože za chvíli měl začít tak trochu blázinec.

Žiji ve městě se svým tátou, protože jsou moji rodiče rozvedeni. Nejdřív jsem tak navštívil ve vesnici mámu na oběd. Pak se vrátil zpět domů na druhý oběd a přišla celá má rodina. Ukázalo se ale, že to nebyl zrovna ten nejlepší nápad. Mrzlo totiž a všechny trubky tak zamrzly. Nemohli jsme ani spláchnout záchod. (HA HA, těžké časy.) Nakonec jsme se museli přestěhovat do domu mé sestřenice naproti a tady pokračovat v párty.

Vtipné je, že X Factor docela sblížil mé rodiče. Moje máma se znovu vdala a já si opravdu s jejím mužem Chrisem dost rozumím. Jenže můj otec ho moc neznal. Kvůli společným cestám na má vystoupení v soutěži, si ale začali skutečně rozumět a bavili se spolu. Pamatuji si, jak u nás byl můj nevlastní otec, dával vařit vodu a bavil se s mým otcem. Já se zeptal Grega: "Opravdu se tohle děje?" Popravdě můj otec s bratrem spolu moc dobře nevycházeli, ale jejich vztah se zlepšuje. Soutěž tak každého sblížila. Můj táta a Mattův táta se taky stali přáteli. Všichni naši rodiče si mezi sebou píší a volají. Je to 1D Rodina!

Přes vánoce jsem zůstal se všemi kluky v kontaktu. Vzpomínám si, jak jsem na štědrý den volal Louimu k narozeninám. Očekával jsem, že bude venku někde slavit, ale kolem něho bylo slyšet jen ticho. Myslím, že byl tak unavený, že si chtěl odpočinout stejně jako my ostatní.

Na Nový Rok jsem šel s kamarády ven. Celkem hodně mě lidi poznávali. Doma jsem tu ale skoro každého znal, takže mě nikdo nějak neurážel nebo tak - všichni si jen chtěli popovídat.

Druhá část -->

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama